Na předchozím listě jsme si vysvětlili, jak se mění světlo na elektrický náboj, resp. napětí. Samozřejmě, že čím větší světlo, tím větší náboj a tím i větší napětí v buňce a opačně. Každá buňka má určitou maximální a minimální hranici, kterou je schopna přijmout. Tato hranice je dána technologickými možnostmi (např. 1 mV). Na spodní hranici ovšem vzniká díky různým jiným vlivům (teplo, vysílání aj.) také tzv. šum, proto je také před každým senzorem ještě navíc systém filtrů. který tento nechtěný šum odfiltrují.         Citlivost se udává v jednotkách ISO (International Standards Organization). Platí zde nepřímá úměrnost s časem expozice, např. pokud zdvojnásobíme citlivost, budeme potřebovat polovoční čas expozice (osvětlení snímače). Nejmenší citlivost buňky, která je dána technickými možnostmi snímacího prvku.
        Vzhledem k tomu, že citlivost buňky je stále stejná (např. 100 ISO), může se měnit jen dopočtem a zesílením signálu (lze tak dosáhnout i 3600 ISO). Ovšem tímto zesilujeme i šum.
        Každá buňka je tedy limitováná zdola šumem a shora tzv. přetečením. Nebo-li pokud na buňku dopadne říliš mnoho světla, které není schopna přijmout, světlo přeteče do okolních buněk (= tzv. blooming) a v obrázku se toto projeví jako bílá skvrna. Rozsah, jaký může buňka absorbovat (= přijmout) se nazývá "dynamický rozsah". Z pravidla je to rozsah od černé k bílé.
        Pokud tento dynamický rozsah je překročen, jedná se o tzv. přetečení buňky (= vznikne tzv. přepálená bílá) a pokud bude dopadat méně světla, buňka nebude reagovat (= vznikne tzv. přepálená černá).